Téma večera bylo jasné – bez slov, bez hranic. Jana a já jsme se už několik měsíců znali, ale to, co se mezi námi odehrávalo, se dalo těžko popsat. Naše oči se střetly naposledy v okamžiku, kdy jsme stáli u dveří jejího bytu. „Máš nějaký plán?“ zeptala se mě, její hlas měl nádech výzvy. Věděl jsem, že to nebude jen další večer.

„Chci tě dnes cítit,“ odpověděl jsem tiše, přičemž jsem ji pomalu přitáhl k sobě. V jejích očích jsem viděl, jak se napětí v jejím těle zvyšovalo, jak její srdce začalo bít rychleji. Nebylo to jen fyzické – bylo to hlubší. Oba jsme si přáli něco, co jsme si už dlouho nepřipustili.

S každým dalším krokem, s každým dotekem, jsme se navzájem objevovali. Její rty se dotýkaly mých, pomalu, jako by každé slovo, které jsme říkali, mělo smysl jen v tomhle okamžiku. Naše těla se spojila v něčem, co nebylo o slovech. Byl to souboj, ale zároveň i tichá dohoda – ona toužila, stejně jako já.

Pomalu jsem ji vedl zpátky k posteli, kde její dech začal být rychlejší. Bez dalších slov jsem ji políbil na krk, cítící její vzrušení, její tep, jak roste s každým dotekem. Věděl jsem, že dnes večer překročíme všechny hranice. Když se její rty opět střetly s mými, věděl jsem, že nic už nebude stejné.